Na co jsou na kamenech větrníky?
Zobrazit odpověď
Za účelem chlazení, přívodu vzduchu s melivem do kamene a doprava meliva k obvodu.
Čeho docílíme koukolníkem?
Zobrazit odpověď
Vybrání kulovatin.
Jaké mají obrátky v minutě hladké a porculánové válce?
Zobrazit odpověď
Průměr v cm a počet obrátek musí v součtu vždy dáti číslo 225.
Které vlastnosti má míti dobrá pšenice a žito zpracovávaná na mouku?
Zobrazit odpověď
Mouka má obsahovati dosti lepku, má míti schopnost dobrého pečení, přijmout hodně vody, dobře kynout.
Co je zapotřebí, když mlynář přijme učně?
Zobrazit odpověď
Uzavření smlouvy.
Otázky tovaryšské mlynářské zkoušky, Lehovec, A. 1936:

Poznáváme technologii větrných mlýnů

Mlecí zařízení větrných mlýnů

Mlecí zařízení je pro oba základní typy větrných mlýnů prakticky stejné. Energii větru zachycuje větrné kolo. To má nejčastěji čtyři perutě (č.23 na schématu německého typu mlýna) upevněné v dřevěné nebo litinové hlavě (1). Šest perutí měl pouze menší z větrných mlýnů na Břevnově a do roku 1944 i mlýn v Kořenci. Dnes je šest perutí vidět jen na atypickém mlýně v Háčkách. Pět perutí najdeme na několika mlýnech na Děčínsku (Horní Podluží, Růžová). Tří listovou kovovou vrtuli měl jediný mlýn v Brodku u Konice.
Větrné kolo se otáčí většinou proti směru hodinových ručiček (při pohledu zepředu) osm až dvanáctkrát za minutu. Délka perutí závisí na velikosti mlýna a bývá od pěti metrů (Štípa) až po osm metrů (Choltice). Plocha jednoho křídla bývá až 12 m2 a je oproti rovině otáčení natočena o deset až patnáct stupňů, aby lépe zachycovala větrné proudění. Na mlýně v Cholticích a Hlavnici je navíc plocha perutě podélně zalomena o 25 st, což umožňuje ještě lepší využití síly větru. Perutě jsou tvořeny rámovou konstrukcí ve tvaru lichoběžníka upevněné na středním žebru (22) o délce okolo šesti metrů a šířce dole minimálně dva metry. Ke středu otáčení se lichoběžník zužuje na cca 1,2 m. Perutě se podle síly větru vyplňovaly třemi až čtyřmi tzv. plachtami (také dračky) (24). Jsou to desky o rozměru cca 1,0 x 1,6 m složené z tenkých prkének. Středové plachty (valůvky) byly nainstalovány většinou trvale. U modernějších konstrukcí vyskytujících se pouze na západě Čech jsou perutě vyplněny soustavou otočných žaluzií, které se společně ovládají táhlem zevnitř mlýna (Horní Podluží), čímž lze velmi jednoduše měnit funkční plochu perutí a tím výkon mlýna v závislosti na síle větru. Důležitá je i bezpečnostní úloha, neboť perutě lze rychle tzv. otevřít při velmi silném větru. Mechanismus společného naklápění destiček je z hlavy přes ložiska protažen vnitřkem hlavního hřídele. Perutě jsou připevněny na konci vodorovného hřídele zvaného val (2) přímo nebo přes kovovou hlavu (1). Val bývá dubový, dlouhý okolo šesti metrů a průměru okolo 50 cm. Na tomto hřídeli je naklínováno palečné kolo (3) osazené 68 až 150 palci (4) o průměru dva až tři metry. Jenom mlýny v Hlavnici a Staré Vsi u Bílovce mají palečná kola dvě pro přímý nezávislý pohon dvou mlýnských složení. Ze tří čtvrtin je palečné kolo opásáno pásovou brzdou zvanou hem (25). Brzdu zatěžuje mohutná kláda zvaná drak (12), která se zvedá přes bubnový naviják (11) v prvním patře u německého a v třetím patře u holandského typu mlýna. U holandského typu je ovládání brzdy většinou vytaženo pomocí provazu pod okrajem střechy před mlýn. V případě, že se směr převládajícího větru se měnil málo, a otáčení střechy se používalo jen v malém úhlu, mohlo být ovládání brzdy svedeno do přízemí přes podlahy vnitřkem mlýna (Kuželov).
Z palečného kola se pohyb převádí přes dřevěné cévové kolo (9) na svislou kovovou hřídel (pouze v Kořenci, Horním Podluží a Porubě je hřídel dřevěná). Podle typu mlýna tato hřídel již přímo pohání horní mlýnský kámen tzv. běhoun, (pohon shora) nebo je pohon veden přes další převody nebo řemenice (pohon zdola). Příklady uspořádání jsou vidět na schématech  V mnoha mlýnech jsou ještě pomocné převody pro pohon druhého mlýnského složení nebo krupníku na výrobu krup z ječmene. Ve Štípě, Ruprechtově a Břevnově byla větrem poháněna pila, ve Chvalkovicích, Poddvorově a Staré Vsi válcová mlecí stolice.
Mlecí složení se skládá ze dvou kamenů: běhounu a spodku. Jako materiál na kameny se používal hrubozrnný pískovec. Kamenům vzniklých složením z menších kusů sladkovodního křemence dodávaného z Francie zalitých do betonu se říkalo francouzské. Mlýnské kameny ve větrných mlýnech mají průměr od 0,8 do 1,4 m a výšku 15-30 cm (i více), váží okolo jedné tuny a otáčejí se rychlosti 90-120 otáček za minutu. Bylo třeba je několikrát za rok ostřit, tj. srovnat do roviny a obnovit systém drážek, který usnadňoval mletí i chlazení kamenů. Ke zvedání kamenů a jejich otáčení při ostření sloužil jeřáb nebo se kamen zvedal pomocí lana navíjeného na val. Změnou rozestupu mezi kameny se regulovala jemnost mletí. Mechanismus umožňující změnu rozestupu kamenů se nazývá lehčení. Kryt okolo dvojice mlýnských kamenů se nazývá lub (8). Na lubu je usazen násypný koš (6) s pohyblivým dnem (7) zvaným korčák. Po semletí padá melivo do moučnice (19). V moučnici poháněné vačkou od svislého hřídele jsou moučná síta. Mouka se prosévá v moučném pytlíku, kterým otřásá zařízení zvané hasačert. Někteří šikovní mlynáři si navíc vytvořili převody na výtah na pytle nebo kapsový výtah na melivo (Chvalkovice, Stará Ves).
Mlecí složení zhruba odpovídá složení českých vodních mlýnů. Bývá jedno nebo dvojí. Jedno složení pro mletí a druhé pro špicování případně pro šrotování.
Častým vybavením větrných mlýnů obou typů byl holendr neboli krupník na výrobu krup. Tvoří ho široký mlýnský kámen na vodorovné ose krytý lubem. Lub byl postrkován ráčkou zapadající do zubů na kovové obruči a otáčel se nejméně čtyřikrát za minutu proti směru otáčení kamene. Obvodová rychlost kamene byla okolo 15 m/s. Kámen krupníku vážil okolo 5 q a křesal se do tvaru otevřeného V. Seky na plechovém povrchu lubu vytvářely štěrbiny, kterými vypadala ven většina prachu vzniklého omíláním špiček a slupek z ječného zrna. Málokterý mlýn (Skalička) měl ještě kašník, tj. speciální mlecí složení na výrobu jáhel z prosa a pohanky. Složení se skládá z jílovitého spodku (mazníku) a lehkého přírodního kamene tloušťky do 20 cm, který se otáčel obvodovou rychlostí 12 m/s.

Nové poznatky o technologickém vybavení větrných mlýnů v ČR

Vývoj technologie vodních mlýnů je probrán v různých učebnicích a publikacích, naposledy ukázkově v knize Luďka Štěpána Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Větrné mlýny zatím zůstávaly jaksi mimo pozornost odborníků. Proto chci na několika příkladech ukázat, že i do větrných mlýnů pronikl prudký rozvoj technologie obilních mlýnů v první polovině 20. století.
Malá pozornost větrným mlýnům je způsobena určitě i tím, že větrných mlýnů bylo podstatně méně než vodních - je doloženo celkově něco málo přes 1000 lokalit, kde někdy větrný mlýn německého či holandského typu stával. Z tohoto počtu se jich dochovalo jen velice málo. Dnes máme v ČR 79 lokalit, kde můžeme vidět větrný mlýn, nebo alespoň jeho zbytek. Větrných mlýnů, ve kterých můžeme vidět celé, nebo alespoň část technologického vybavení je dochovalo pouze 20, z toho v Čechách je pouze jeden v Horním Podluží, ostatní jsou na Moravě. Od několika dalších se nám dochovala alespoň dokumentace, takže na nich můžeme sledovat vývoj technologického vybavení větrných mlýnů.
Ve skupině větrných mlýnků s turbínou se dochovalo okolo 60 staveb a v polovině z nich je zachované i mlecí zařízení.

Typologie větrných mlýnů
Historicky doložené a dochované větrné mlýny můžeme rozdělit podle vnějšího vzhledu - tj. podle stavby - do tří základních skupin.
Nejrozšířenějším typem větrné mlýna byl tzv. německý typ Jedná se o celodřevěnou stavbu, kde na pevném a středovém sloupu se celý mlýn dá natáčet tak, aby perutě byly proti větru.
Větrný mlýn holandského typu je pevná, zděná kruhová stavba a proti větru se otáčí pouze střecha s perutěmi.

Třetím typem jsou větrné mlýnky s turbínou , což jsou daleko menší stavby, kde k pohonu mlecího zařízení neslouží větrné kolo, ale větrné turbína. Tento typ větrného mlýna se vyskytuje pouze v severovýchodní části Moravy. Vznikaly od začátku dvacátého století a jsou typické pro kovozemědělské usedlosti na Ostravsku. Všechny čtyři mlýnky, které můžeme vidět mimo tuto oblast, z Ostravska pochází. Mlýnek uvidíme v Jindřichovicích pod Smrkem, ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm a na Slovensku v obci Korňa a ve skanzenu ve Svidníku.
U prvních dvou typů je uspořádání mlecího zařízení podobné. Z perutí je síla větru přenášena přes paleční a cévové kolo na mlýnské kameny. U německého typu mlýna většinou přímo – pohon shora, u holandského typu přes převod – pohon zdola. Od svislé hřídele jsou odvozeny i pohyby v moučnici a na žejbrech. Jedná se o nejrozšířenější, tzv. české složení.
Mlýnské kameny u větrných mlýnků s turbínou jsou poháněny shora. Větrná turbína přes kuželový převod pohání svislou kovovou hřídel uloženou v stožárové trubce. Od hřídele je poháněno přes vačku pohyblivé dno násypného koše, dále horní mlýnský kamen běhoun a přes kuželový převod hranolový vysévač v moučnici.
Existuje ještě několik větrných mlýnů s jedinečnými konstrukcemi. Nejzajímavější je Halladayova turbína na větrném mlýně v Ruprechtově. Jedná se o evropský unikát. Další raritou je střešní větrný mlýn v Hačkách. Větrný mlýn německého typu v Brodku u Konice byl v roce 1937 přestavěn na zděný mlýn s trojlistou vrtulí.
Ještě po druhé světové válce se Dr. Vařekovi podařilo zachytit existenci posledních malých větrných mlýnků otáčivých a neotáčivých. Žádný z nich se však nedochoval.

České složení
Zásadně rozdělovat větrné mlýny lze pouze podle vnější stavby. Podle používané technologie je prakticky dělit nelze. V drtivé většině větrných mlýnů se setkáme základním uspořádáním známým u vodních mlýnů jako tzv. obyčejné – české složení. Rozdíl v uspořádání je dán pouze tím, že energie k pohonu mlýna přichází shora.
České složení ve větrných mlýnech je charakterizováno tím, že:
- strojní předčištění není žádné, ve mlýně byl maximálně ruční fukar
- zrno se do násypky v prvním nebo druhém patře vynášelo na zádech
- k mletí byla jedna až dvě dvojice kamenů o průměru až 1,4 m
- v případě dvou složení jedno složení sloužilo pouze k šrotování. Na kameny se používal se pískovec, později i francouzský kámen
- k prosévání sloužila moučnice (s hasačertem a mlynářským pytlíkem) na níž navazovala žejbra
- pro opakování procesu mletí bylo opět nutno vynést melivo na zádech do patra do násypky
- některé mlýny měly krupník, vertikálně postavený pískovcový kámen v lubu na výrobu krup.
Dodnes dobře dochovanými příklady takových mlýnů jsou např. větrný mlýn v Kuželově (holandský typ) a v Partutovicích (německý typ). V Partutovicích je oproti základnímu diagramu navíc pouze krupník zavřený s samostatné místnůstce a poháněný řemenovým převodem. Oba větrné mlýny byly v provozu až do roku 1941, kdy byly protektorátní vládou zapečetěny. Po válce již jen příležitostně šrotovaly.
V dotazníku uloženém ve fondech Mlynářského ústředí lze vyčíst, že v roce 1938 sešrotoval mlynář v Kuželově 140 q obilí. Přičemž uvádí maximální denní objem 20 q a maximální roční kapacitu 300q obilí.

Poloumělecké složení
Větrní mlynáři byli ve své většině docela chudí řemeslníci. Většina z nich vykonávala mlynářskou činnost pouze příležitostně, mnoho času jim zabralo vlastní hospodářství. Proto zde nebylo dost peněz na nákupy nových technologií. Přesto měli zájem něco z nových technologií uplatnit i ve svém mlýně. Tím v některých mlýnech vzniklo tzv. poloumělecké složení.
To je ve větrných stejně jako ve vodních mlýnech charakterizováno tím, že:
- základem je stále mletí na kamenech
- upravovány a přidávány jsou stroje na čištění obilí (koukolník či teriér, případně tarár)
- vylepšováno je prosévání – náhradou mlynářského pytlíku v moučnici hranolovým vysévačem
- výjimečně byla ve mlýně mechanizace dopravy meliva – kapsový dopravník.

Jak vypadá tento technologický pokrok v praxi, vidíme na dvou mlýnech – Přemyslovice a Štípa. Prvním krokem byla výměna mlynářského pytlíku v moučnici za hranolový vysévač. V obou těchto mlýnech se setkáváme se zajímavými domácími konstrukcemi těchto vysévačů. Například ve větrném mlýně ve Štípě je šestiboký hranolový vysévač o průměru 52 cm m a délce 130 cm.
Úplným unikátem ve větrných mlýnech je čtyřboký hranolový vysévač spojený s tarárem domácí konstrukce na větrném mlýně v Přemyslovcích Mlýn má dvě složení. V první části kameny sloužily k špicování a na čtyřbokém hranolovém vysévači o hustotě síta 14 (nití na palec) se zrní prosévalo a na výskoku čistilo taráru. Použití hranolového vysévače znamená, že se jedná již o poloumělecké složení. Druhá část - mlecí - je klasické české složení s mlynářským pytlíkem v moučnici. Takže zde v jednom mlýně vidíme přímo vedle sebe postupný přechod z českého na poloumělecké složení.
Mlýn ve Staré Vsi je ukázkou toho, jak se mlynář dostal v modernizaci provozu mlýna ještě o kousek dál. Mlýn byl na tuto lokalitu přenesen v roce 1910 a modernizace proběhla v meziválečném období.
Zvláštností tohoto mlýna jsou dvě paleční kola která mají 96 a 88 palců. Pro zlepšení přípravy obilí si mlynář instaloval loupačku vlastní konstrukce. Loupačky mají obecně tenkou stěnu bubnu, zde je vyrobena z masivního kamene. Jaký byl chod zrní do a z loupačky není z dochovaného zařízení zřejmé, tedy ani případné napojení na kapsový dopravník.
Pro přesun meliva sloužil korečkový výtah s možností dopravy meliva na obě mlýnská složení. Na dopravu meliva do moučnice, kde mlynářský pytlík nahradil hranolový vysévač, sloužil šnekový dopravník. Z diagramu je zřejmé, že se jedná už o dále zdokonalené poloumělecké složení.
Větrné mlýnky s turbínou mají stejné technologické vybavení jako klasické větrné mlýny, jen je všechno přiměřeně menší. Například mlýnské kameny mají průměr jen 50 cm. Vzhledem k tomu, že mlýnky s turbínou vznikají až po roce 1905, už v nich nenajdeme moučnici, ale výhradně hranolový vysévač. Některé mlýnky vyráběly mouku, častěji však sloužily pouze ke šrotování.
V tomto případě můžeme také říci, že se jedná o poloumělecké složení
Takový mlýnek při dobrém větru dokázal sešrotovat 2 q dobře vyschlého obilí za 24 hod.

Umělecké složení
Velkým problémem pro rozsáhlejší technologickou modernizaci byl omezený vnitřní prostor větrných mlýnů. Mlynář ve Chvalkovicích měl k dispozici pouze tři podlaží, každé o ploše 30 m2. Proto např. benzínový a později plynosací motor umístil vně objektu, Do tohoto omezeného prostoru však šikovný mlynář dokázal dostat poměrně mnoho nových strojů. Dokonce si pořídil i rovinný vysévač, pro který už ale místo najít nedokázal. Ten zůstal dodnes rozložen jen jako doklad velké snahy mlynáře o modernizaci provozu. V tomto větrném mlýně najdeme již přímo umělecké složení

Umělecké složení je obecně charakterizováno tím, že:
- je zajištěna důkladnější příprava zrna před mletím (tarár, aspirátor, koukolník)
- funguje odstraňování slupky od zrna (loupačky)
- je lepší třídění moučných produktů (hranolové a rovinné vysévače)
- manipulaci se zrnem i melivem zajišťují kapsové výtahy

Ve větrném mlýně ve Chvalkovicích najdeme tyto stroje:
- trier - koukolník 180*40 Josef Trapp Plzeň
- loupačka průchodová (Tesařík Křižanovice) 80*50 - loupá a dělá kroupy (výkon čistění - 40 q obilí na 24 hod)
- válcová stolice Nemeka Vídeň, válce rýhované, délka 55 cm, průměr 30 cm, mletí na plocho
- dva kapsové dopravníky a zdviž na dva pytle
- hranolový vysévač moučný – vlastní výroba, délka 240 cm, průměr 80 cm, vysévání mouky
- hranolový vysévač – vlastní výroba, délka 140 cm, průměr 50 cm, třídí dumsty a krupice
- nefunkční vysévač rovinný Tesařík Křižanovice, 1 skříň, délka 140 cm, šířka 100cm
- kameny smirkové Kašpar, průměr 115 cm, na domílání
- šrotovací kameny průměr 100 cm z Nové Pláně na Slovensku, pískovec
Jediným známým případem ve větrném mlýně je místní náhrada korčáku rotující deskou s žebry, která se otáčela společně s běhounem. Množství meliva do kamenů se regulovalo velikostí výstupního otvoru opatřeného šoupátkem.
V tomto mlýně je zde použit starší výrobní postup, kdy je napřed vyseta mouka a teprve potom tříděny krupice – viz např. lit. Hertík Mlynářství z roku 1890. Novější způsob je obrácený.
Ve druhém patře jsou dva zásobníky (na žito a na ječmen) s možností odběru zrna v přízemí. Pohon mlýna zajišťoval vítr nebo plynosací motor Vikov Prostějov, rok výroby 1918, jedno válcový, na koks, max. výkon 12KS (HP) – ten se nedochoval.
Z předchozího výčtu technologického vybavení i z tohoto diagramu je zřejmé, že se ve mlýně v Chvalkovicích jedná a unikátní a jediný případ uměleckého složení ve větrném mlýně.

Mlynář v dotazníku pro mlynářské ústředí v roce 1938 uvádí:
- mlýn je určen na střídané mletí (pro nedostatek místa), šroťák však může pracovat stále
- max. kapacita za 24 hod. je při mletí pšenice 5 q, mletí žita 8 q a šrotování 24 q
- max. roční kapacita: mletí pšenice 400 q, mletí žita 600 q, šrotování 1000 q
- skutečný (zdaněný) výkon v roce 1938 - ječmen na kroupy 10 q, šrotováno 328 q

Doplňková zařízení
Ve větrných mlýnech můžeme potkat i další doplňková mlynářská zařízení. V několika mlýnech (např. Partutovice a Kořenec) najdeme krupník resp. holendr, tj. mlýnský kámen postavený vertikálně tesaný obvykle po obvodu do tvaru písmene V. Např. v Partutovicích však vidíme kamen v rovným křesem. Ve větrném mlýně ve Skaličce najdeme navíc jahelku (mlýnek na proso) a odstředivou čističku hrachu a viky. Ve Starém Poddvorově je nově renovovaná loupačka.
Mezi válkami se objevily i možnosti modernizovat samotný pohon větrného mlýna, aby mlyn již nebyl plně odkázán na milost a nemilost počasí. Na několika větrných mlýnech (ale pouze holandského typu) byl už v roce 1938 plynosací motor, který pomáhal s pohonem při bezvětří. V dalších mlýnech pomáhal benzínový nebo naftový motor. V Chvalkovicích měl mlynář připraven už i elektromotor. Zapečetění mlýna v roce 1941 mu zabránilo v jeho instalaci. Pokud mlynáři přešli plně na tyto nové pohony, nejde již o větrný mlýn, ale o motorový mlýn provozovaný v objektu bývalého větrného mlýna. A to už je námět na jiný, samostatný příspěvek.

Použitá literatura:
Berka M.: Větrné mlýny jako technické památky, Brno 1979.
Doubek J.: Dochované větrné mlýny a mlýnky v České republice, TM v Brně, 2005.
Hertík Em.: Mlynářství, Praha 1890.
Hudec, J.: Nástin praktického mlynářství, Praha 1908.
Lehovec, A.: Stručný nástin praktického mlynářství pro mlynáře a tovaryše, Praha 1936.
Pavliš M.: Mlynářství I pro 1. a 2. ročník SOU, SNTL 1983.
Štěpán L.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách, Argo 2000.
Tureček, F.: Mlynářství, díl II. Zpracování obilí, Břeclav, nedatováno.
Tureček, F.: Mlynářství, díl III. Sbírka diagramů mlýnů, 2, vydání, Pardubice, nedatováno.

--------------------------------------------------------------------------------------------------
Autor: Doubek Jan, Ing., doubek.mlyny@vetrnemlyny.info,  

Celý článek i s obrázky byl zveřejněn ve sborníku konference ve Vysokém Mýtě v roce 2007 a je k dispozici zde:

 Technologické vybavení větrných mlýnů v ČR