Které přísady se často vyskytují v obilí?
Zobrazit odpověď
Písek, kaménky, česnek, koukol a vikev mimo jiné plevely.
Čeho docílíme koukolníkem?
Zobrazit odpověď
Vybrání kulovatin.
Jak se vede zrno neb šrot do mlecí plochy?
Zobrazit odpověď
Tím, že jest přiváděno zrno neb šrot do středu kamene.
Jak se dopravuje obilí vodorovně?
Zobrazit odpověď
Šneky a pásy popruhovými.
Kolik obrátek dělá koukolník?
Zobrazit odpověď
Při průměru 50 cm 15 obrátek za minutu. - Jinak obvodová rychlost mesmí přesahovat 40 cm za vteřinu.
Otázky tovaryšské mlynářské zkoušky, Lehovec, A. 1936:

Krajánci

Krajánek byl ve mlýně vždy vítán a oblíben i mezi zákazníky a mlynářskou chasou. Krajánci, to byli zpravidla vyučení mlynáři, kteří neměli stálou práci. Jakmile jim práce ve mlýně skončila, šli „vandrem“, od mlýna ke mlýnu.

V létě si někteří krajánci užívali pěkného počasí, to se na mlýně dlouho nezdrželi, nejpozději po několika dnech putovali dál a mnohdy užívali i letní pohostinnosti přírody a jejich plodů. V zimě a za špatného počasí pak přebývali ve mlýně zpravidla po dobu delší. Vypomohli dle potřeby a možností ve mlýně, někdy i v hospodářství. Někteří putovali stále po stejném okruhu mlýnů, zvláště ti starší, případně nemocní. Takoví se vraceli a přicházeli i několikrát do roka, na dobu delší.

Mlynář měl cechovní povinnost poskytnout krajánkovi zdarma nocleh, stravu a také dát nějaký peníz na cestu. Krajánci přicházeli do mlýna před večerem, někdy k obědu. Krajánci měli zpravidla vybrané společenské vystupování, sdělovali různé události, znali i pověsti a básně, nebo hraní na hudební nástroj. Byli světa i okolí znalí, často se dohovořili i cizím jazykem. Mívali dobrou výmluvnost, vtip a smysl pro humor. Někteří se zabývali i zprostředkováním sňatků, mlýnského zařízení, případně i mlýnů.
Krajánci mívali své pravidelné trasy a své oblíbené mlýny, takže mlynáři již většinou dopředu věděli, kdy se který z nich objeví a s jejich pomocí už předem počítali. Jedni měli volnou morálku, na druhé se mohl mlynář spolehnout, že zvládnou sami i noční mletí.
Byli to putující pozorovatelé a zpravodajové a dostávali za dobrou informaci i odměnu. Své potřeby, - prádlo a jiné osobní potřeby - nosili v ruksaku. Deku nosili zpravidla smotanou na zádech. Na hlavě nosili typickou placatou čepici. Poslední krajánci se toulali naší vlastí ještě v roce 1955.

Krajánci spíše navštěvovali lépe společensky postavené mlýny vodní. Ptáme-li se pamětníků, jejich vzpomínky jsou však spojené s koncem mlýnů a tím pádem i s koncem mlynářského řemesla. Práce už prý „...těžká nebyla. Jak byl vítr třeba tři dni, tak to bylo práce dosyť. Ale obsluhoval to jenom jeden a všecko stihnul...” Jaká ale byla mlynářská práce předtím, v době svého rozkvětu? Mlynáři prý „museli víc uměti, než jen obilí mlíti”. Měli své mlýny. Pak tedy museli umět zhotovit vše potřebné. To znamenalo tesat, kovat, stavět... A v tu chvíli se přicházjící krajánci - mlynářští tovaryši hodili.

Docela zajímavý je původ slova krajánek, které se jako označení potulných mlynářských pomocníků objevuje ve starší literatuře. Obvykle se říká, že to pojmenování vzniklo z toho, že krajánci se toulali po kraji, po krajině, tedy světem. V časopise Naše řeč se ale před sedmdesáti lety psalo, že slovo vzniklo jinak. Že je to pražské slovo. V Praze na Vltavě totiž bývalo více mlýnů vedle sebe, a když klesl průtok vody, mlýny zastavovaly práci, až nakonec mlel jen ten první, ten na kraji. A za toto privilegium musel krajní mlýn zaplatit tím, že měl povinnost podporovat potulné mlynářské pomocníky, kteří se tedy jmenovali krajánci podle krajních mlýnů.

V minulých časech byli tak populární, že se dostali i do jedné písně: „Jednou přišel do mlejnice krajánek…”

Zajímavá historka se traduje na Vysočině.
„Jednou si mlynář nechal od ševce ušít nové boty. Byly nádherné na pohled a on z nich měl velikou radost. Ty se budou panečku nosit. Ale když je natáhl na nohy, boty tolik tlačily, že je musel zase rychle sundat. V té době vypomáhal u nich na mlýně krajánek. Objevoval se tam každý rok v době vybírání brambor. Vypomohl, vydělal si pár peněz a zase zmizel. Krajánek mohl na mlynářových nových botách oči nechat. A jednou ráno, když se všichni ve mlýně probudili, koukají, krajánek pryč a boty taky pryč. Mlynář lamentoval, ale nenadělal nic. A za čas na milého krajánka zapomněl. Za rok zase přišel čas vybírání brambor. Ve mlýně měli plné ruce práce, kdo mohl, tak pomáhal. Vtom se ve dveřích objevil krajánek, v ruce mlynářovy boty a už z dálky volá. „Pane otče, nesu vám vaše boty. A pořádně jsem vám je rozšlápl, aby vás už netlačily.” Mlynářovi nezbylo, než se zasmát. Byl rád, že má své boty zpátky a krajánka k ruce.