Běží oba válce šrotovky a žitné stejně rychle?
Zobrazit odpověď
Ne. Jeden válec běží rychle, přdstihuje válec druhý. Předstih šrotovky jest 1:2 - 1:2,5, u žitné 1:3.
Jakou listinu dostane učeň, když obstál při zkoušce?
Zobrazit odpověď
Výuční a tovaryšský list.
Kolik HP spotřebuje kámen?
Zobrazit odpověď
3,5 až 6 HP podle velikosti průměru.
Jak musí státi železí a kypřice?
Zobrazit odpověď
Přesně do závaží uprostřed a kypřice musí přijiti přesně doprostřed.
Zastupuje mlynář otce neb matku učňovu?
Zobrazit odpověď
Ano.
Otázky tovaryšské mlynářské zkoušky, Lehovec, A. 1936:

Krajánci

Krajánek byl ve mlýně vždy vítán a oblíben i mezi zákazníky a mlynářskou chasou. Krajánci, to byli zpravidla vyučení mlynáři, kteří neměli stálou práci. Jakmile jim práce ve mlýně skončila, šli „vandrem“, od mlýna ke mlýnu.

V létě si někteří krajánci užívali pěkného počasí, to se na mlýně dlouho nezdrželi, nejpozději po několika dnech putovali dál a mnohdy užívali i letní pohostinnosti přírody a jejich plodů. V zimě a za špatného počasí pak přebývali ve mlýně zpravidla po dobu delší. Vypomohli dle potřeby a možností ve mlýně, někdy i v hospodářství. Někteří putovali stále po stejném okruhu mlýnů, zvláště ti starší, případně nemocní. Takoví se vraceli a přicházeli i několikrát do roka, na dobu delší.

Mlynář měl cechovní povinnost poskytnout krajánkovi zdarma nocleh, stravu a také dát nějaký peníz na cestu. Krajánci přicházeli do mlýna před večerem, někdy k obědu. Krajánci měli zpravidla vybrané společenské vystupování, sdělovali různé události, znali i pověsti a básně, nebo hraní na hudební nástroj. Byli světa i okolí znalí, často se dohovořili i cizím jazykem. Mívali dobrou výmluvnost, vtip a smysl pro humor. Někteří se zabývali i zprostředkováním sňatků, mlýnského zařízení, případně i mlýnů.
Krajánci mívali své pravidelné trasy a své oblíbené mlýny, takže mlynáři již většinou dopředu věděli, kdy se který z nich objeví a s jejich pomocí už předem počítali. Jedni měli volnou morálku, na druhé se mohl mlynář spolehnout, že zvládnou sami i noční mletí.
Byli to putující pozorovatelé a zpravodajové a dostávali za dobrou informaci i odměnu. Své potřeby, - prádlo a jiné osobní potřeby - nosili v ruksaku. Deku nosili zpravidla smotanou na zádech. Na hlavě nosili typickou placatou čepici. Poslední krajánci se toulali naší vlastí ještě v roce 1955.

Krajánci spíše navštěvovali lépe společensky postavené mlýny vodní. Ptáme-li se pamětníků, jejich vzpomínky jsou však spojené s koncem mlýnů a tím pádem i s koncem mlynářského řemesla. Práce už prý „...těžká nebyla. Jak byl vítr třeba tři dni, tak to bylo práce dosyť. Ale obsluhoval to jenom jeden a všecko stihnul...” Jaká ale byla mlynářská práce předtím, v době svého rozkvětu? Mlynáři prý „museli víc uměti, než jen obilí mlíti”. Měli své mlýny. Pak tedy museli umět zhotovit vše potřebné. To znamenalo tesat, kovat, stavět... A v tu chvíli se přicházjící krajánci - mlynářští tovaryši hodili.

Docela zajímavý je původ slova krajánek, které se jako označení potulných mlynářských pomocníků objevuje ve starší literatuře. Obvykle se říká, že to pojmenování vzniklo z toho, že krajánci se toulali po kraji, po krajině, tedy světem. V časopise Naše řeč se ale před sedmdesáti lety psalo, že slovo vzniklo jinak. Že je to pražské slovo. V Praze na Vltavě totiž bývalo více mlýnů vedle sebe, a když klesl průtok vody, mlýny zastavovaly práci, až nakonec mlel jen ten první, ten na kraji. A za toto privilegium musel krajní mlýn zaplatit tím, že měl povinnost podporovat potulné mlynářské pomocníky, kteří se tedy jmenovali krajánci podle krajních mlýnů.

V minulých časech byli tak populární, že se dostali i do jedné písně: „Jednou přišel do mlejnice krajánek…”

Zajímavá historka se traduje na Vysočině.
„Jednou si mlynář nechal od ševce ušít nové boty. Byly nádherné na pohled a on z nich měl velikou radost. Ty se budou panečku nosit. Ale když je natáhl na nohy, boty tolik tlačily, že je musel zase rychle sundat. V té době vypomáhal u nich na mlýně krajánek. Objevoval se tam každý rok v době vybírání brambor. Vypomohl, vydělal si pár peněz a zase zmizel. Krajánek mohl na mlynářových nových botách oči nechat. A jednou ráno, když se všichni ve mlýně probudili, koukají, krajánek pryč a boty taky pryč. Mlynář lamentoval, ale nenadělal nic. A za čas na milého krajánka zapomněl. Za rok zase přišel čas vybírání brambor. Ve mlýně měli plné ruce práce, kdo mohl, tak pomáhal. Vtom se ve dveřích objevil krajánek, v ruce mlynářovy boty a už z dálky volá. „Pane otče, nesu vám vaše boty. A pořádně jsem vám je rozšlápl, aby vás už netlačily.” Mlynářovi nezbylo, než se zasmát. Byl rád, že má své boty zpátky a krajánka k ruce.